17. století

Kníže Karel (životní data: 1569-1627) byl prvním členem rodu, který byl povýšen do dědičného knížecího stavu. Dostalo se mu protestantské výchovy a prvotřídního vzdělání ve škole "Českých bratří". V roce 1599 konvertoval ke katolické víře. Krátce nato jej císař Rudolf II. jmenoval do nejvyššího dvorského úřadu obersthofmistra, s nímž převzal i předsednictví tajné rady. Tyto dvorské funkce vykonával kníže Karel s přestávkami až do roku 1607.

V témže roce obdržel kníže Karel I. také velkopalác, čímž mimo jiné založil mincovní svrchovanost, kterou následně nepřetržitě vykonával. V "habsburském bratrském sporu" mezi císařem Rudolfem II. a jeho mladším bratrem arcivévodou Matyášem se přidal na stranu arcivévody Matyáše, který jej za jeho zásluhy a úspěchy povýšil 20. prosince 1608 do dědičného knížecího stavu. Poté, co se kníže Karel I. dočasně stáhl z politické scény, mu arcivévoda Matyáš, který byl po smrti svého bratra Rudolfa v roce 1612 zvolen císařem, v roce 1614 udělil slezské vévodství Troppau (Opava). Od té doby byl kníže Karel I. také držitelem knížecího titulu.

Guvernér a místokrál Čech

V témže roce získal kníže Karel také velkopalác. V bratrském sporu Habsburků se přidal na stranu arcivévody Matyáše, který ho roku 1606 povýšil do dědičného knížecího stavu. Dočasně se stáhl z pražské politické scény a v roce 1614 se ujal vlády nad získaným slezským knížectvím Troppau (Opava).

Knížeti Karlu Eusebiovi I. (*1611 - †1684) se podařilo hospodářsky obnovit majetky rodu, které byly zdevastovány třicetiletou válkou a položit tak základy oslnivého vzestupu knížecího rodu v období baroka.

Jeho poručníkem byl zprvu jeho strýc, kníže Maximilián. V roce 1632 mu po pro vysoké šlechtice tehdejší doby povinné kavalírské jízdě stavy Opavského i Krnovského vévodství přísahaly věrnost.

Pouze krátkodobě byl knížepověřen i úkoly veřejné správy. V letech 1639 až 1641 tak zastával funkci vrchního královského hejtmana Slezského vévodství . V první řadě se kníže Karel Eusebius I. pokusil upevnit a znovu vybudovat svůj majetek, který byl zpustošen třicetiletou válkou.

Finanční těžkosti mu také vznikly z různých statků, kdysi získaných svým otcem a jejichž právoplatnost nabytí byla finanční dvorní komorou zpochybněna. Výsledné nároky na náhradu škody činily přibližně 1,7 milionu guldenů. Teprvé poté, co Karel Eusebius deklaroval splacení významné válečné půjčky, skončil v roce 1665 dlouholetý proces udělením všeobecného osvobození od dluhů‘ císařem Leopoldem I.

Zakladatel lichtenštejnských knížecích sbírek

Navzdory těmto finančním břemenům našel kníže Karel Eusebius I. způsoby a prostředky, jak investovat značné částky do svých osobních kulturních zálib. Zakoupil vybrané obrazy, bronzové předměty, zbraně a cenné řemeselné exponáty a položil tak základ lichtenštejnských knížecích sbírek.

Kníže Karel Eusebius I. sledoval i jiné různorodé zájmy. Široké uznání získal za svůj chov koní a návrh ztvárnění parku na zámku Lednice a projevil velký zájem o architekturu, což dokumentoval v jednom svém teoretickém traktátu.

Kníže Johann Adam Andreas I. byl jedním z nejvýraznějších mecenášů a stavebníků své doby. Mimo jiné nechal postavit dva nádherné vídeňské paláce: Městský palác v Bankgasse a Zahradní palác v předměstí Rossau.

Kníže Johann Adam Andreas I. (*1657 - †1712) se trvale zásloužil o reorganizací celé knížecí správy a sanaci rodinných financí. V roce 1687 byl jmenován tajným radou a o šest let později obdržel Řád zlatého rouna.

Své finančně-politické schopnosti uplatnil take ve službách císaře. Jeden z jeho předložených projektů, racionalizace finanční správy, však v roce 1699 ztroskotal v důsledku tuhého odporu úřednictva. Také založení vídeňské Girobanky, které Johann Adam Andreas I. v letech 1703 až 1705 předsedal, zůstalo bez očekávaného úspěchu. Roku 1707 odcestoval jako císařský vyslanec na uherský Zemský sněm do Prešpurku (Bratislavy).

Získání pozemků Vaduz a Schellenberg

Jak se ukázalo, mělo získání říšských panství Schellenberg a hrabství Vaduz ležících u horního Rýna v letech 1699 a 1712 dalekosáhlý význam pro celý rod. Tímto krokem získal Knížecí dům poprvé do vlastnictví říšskou půdu a přiblížil se tak rozhodujícím způsobem k cíli, o nějž usiloval bezmála sto let, a tím byl přístup do Říšské knížecí rady.