18. století

Díky politickému vlivu knížete Antona Floriana I. na vídeňském císařském dvoře byla hrabství Vaduz a panství Schellenberg roku 1719 císařem Karlem VI. povýšena na říšské knížectví lichtenštejnské.

Kníže Anton Florian I. (*1656 - †1721) byl už od dětství připravován na pozdější převzetí politické odpovědnosti. V roce 1676 vstoupil jako komorník do císařských služeb. Roku 1687 získal uherskou státní příslušnost. O dva roky později jej císař jmenoval tajným radou, a coby prvního zástupce světského stavu ho nejprve delegoval ve funkci mimořádného vyslance, od roku 1691 pak jako velvyslance na papežský dvůr v Římě.

V roce 1693 byl kníže Anton Florian I. pověřen vedením výchovy arcivévody Karla, pozdějšíhocísaře Karla VI., a jmenován jeho vrchním hofmistrem. Roku 1697 obdržel Řád zlatého rouna. Jako nejvyšší hofmistr a první ministr provázel Karla od roku 1703 do války o španělské dědictví. Zde mu byl propůjčen titul španělského granda.

Přijetí do říšské knížecí rady

Po svém návratu se kníže Anton Florian I. postavil jako předseda státní rady do čela vlády, přičemž nadále vykonával i funkci nejvyššího hofmistra. Jeho vliv u dvora už byl mezitím tak velký, že si roku 1713 zajistil pro sebe i své dědice zastoupení v Říšské knížecí radě, ovšem pod podmínkou, že získá državy přímo podřízené císaři.

Povýšení Lichtenštejnska na říšské knížectví

Výměnou území získal kníže Anton Florian I. od svého synovce Josefa Wenzela říšská teritoria Vaduz a Schellenberg. Na oplátku obdržel Josef Wenzel od Antona Floriana I. jeho velmi movité panství Rumburk ležící v Čechách. U císaře se zasazoval o jejich povýšení na Lichtenštejnské říšské knížectví, k čemuž došlo roku 1719.

Kníže Josef Johann Adam I. byl úspěšným správcem svého majetku. Když se v rodině vedly spory o dědictví knížete Johanna Adama Andrease I., podařilo se mu je smírně urovnat.

Kníže Josef Johann Adam I. (*1690 – †1732) byl jediným přeživším synem knížete Antona Floriana I. Jako mladý muž sloužil v císařské armádě a účastnil se války o španělské dědictví.
V roce 1712 byl císařem Karel VI. jmenován pokladníkem a v následujícím roce hlavním zmocněncem Moravského zemského sněmu.

Vzhledem ke svému původu a díky politickým a vojenským zásluhám obdržel krátce poté, co se ujal vlády, Řád zlatého rouna. Od roku 1723 měl tu čest vykonávat úřad tajného rady a jako císařův hlavní zplnomocněnec zahájil v letech 1729/30 jednání Slezského knížecího sněmu ve Vratislavi.

V době úmrtí otce teprve osmiletý Jan Nepomuk Karel I. (*1724 - †1748) vyrůstal poté v poručnictví svého strýce, knížete Josefa Wenzela I. Ten mu v souladu s rodovou tradicí zajistil řádnou výchovu, jež ho připravila na úkoly spojené s převzetím vlády. Kníže Johann Nepomuk Karel I. zemřel již tři roky po dosažení plnoletosti v pouhých čtyřiadvaceti letech, aniž by po sobě zanechal dědice a nástupce.

Kníže Josef Wenzel I. byl jedním z nejschopnějších diplomatů a vojenských taktiků své doby. Trvalé místo v dějinách vojenství si zajistil účinnou technickou a personální reorganizací rakouského dělostřelectva, ze kterého vybudoval úderný nástroj císařské armády.

Kníže Joseph Wenzel I. (*1696 - †1772) byl nadán řadou schopností. Jako dvořan vynikal velkou dovedností v politice a prokázal i silný talent pro válečnou taktiku či vojenské plánování.

Vyslancem v Berlíně a Paříži

V letech 1735 až 1741 byl kníže Josef Wenzel I. vyslán na diplomatické mise a jako vyslanec zastupoval císaře u dvora Jindřicha Viléma I. Pruského v Berlíně a na francouzském dvoře Ludvíka XV. v Paříži, resp. ve Versailles. Jeho slavnostní příchody (k oltáři) v Paříži 21. prosince 1738 a o dva dny později ve Versailles byly společenskými událostmi první třídy.
Pro své dosavadní zásluhy byl kníže Josef Wenzel I. v roce 1739 vyznamenán Řádem zlatého rouna.

Modernizace dělostřelectva

Roku 1739 byl kníže Josef Wenzel I. jmenován generálem jízdní kavalérie. Jako výraz ocenění jeho schopností mu bylo roku 1744 svěřeno velení císařského dělostřelectva a v roce 1745 vrchní velení císařské armády v Itálii.

První císařský komisař

Začátkem roku 1760 byl císařem pověřen čestným úkolem - doprovázet z Parmy do Vídně choť arcivévody Josefa, následníka trůnu. Jednalo se o výraz nejvyšší pocty.

Naposledy se jako „první císařský komisař“ mohl slavně osvědčit roku 1764 při přípravách na zvolení arcivévody Josefa římsko-německým králem ve Frankfurtu nad Mohanem.

Jako jeden z prvních příslušníků vyšší šlechty obdržel kníže za své služby v r. 1765 Velkokříž nedlouho před tím založeného Královského uherského řádu sv. Štěpána. Bylo to v té době nejvyšší vyznamenání udělované Habsburky za civilní (nikoli vojenské) zásluhy. Kníže Josef Wenzel I. zemřel, aniž by po sobě zanechal mužské dědice.

Kníže Franz Josef I. se v letech 1772-1781 stal hlavou a vládcem rodu Lichtenštejnů, neboť jeho strýc, kníže Joseph Wenzel I., zůstal bezdětný. Během svého krátkého panování se staral zejména o správu svých majetků

Kníže Franz Josef I. byl svým strýcem, knížetem Josefem Wenzelem I., výrazně podporován. Byl rovněž jedním z účastníků cesty Josefa Wenzela do Parmy, jejímž cílem bylo doprovodit budoucí nevěstu následníka trůnu, arcivévody Josefa. V následujícím roce cestoval ve funkci nejvyššího komořího s Karlem Alexandrem z Lotrinska do Mergentheimu, kde byl vévoda zvolen velmistrem Řádu německých rytířů.

Tajný rada

Z pověření císaře se kníže Franz Josef I. roku 1763 vydal do Španělska, aby dovezl nevěstě arcivévody Leopolda, pozdějšího císaře Leopolda II., portrét jejího ženicha. Od roku 1767 byl kníže tajným radou a o čtyři roky později mu byl propůjčen Řád zlatého rouna. Jako předsedající dolnorakouského panského stavu se roku 1788 naposledy objevuje ve veřejné funkci.

Správce rozsáhlých majetků

Kníže se věnoval hlavně správě svých rozsáhlých statků, které se v roce 1772, po převzetí vladařství, rozšířily o majoritní podíly. K tomu se přidalo také bohaté dědictví od ve stejném roce zesnulé vévodkyně Marie Terezie Savojské, příbuzné, která neměla žádné přeživší potomky.

Kníže Alois I. se již od mládí zabýval správou a obhospodařováním svého panství. Po celý svůj život usiloval o modernizaci a racionalizaci správy knížecích statků tím, že získával poznatky ze svých cest a čtením příslušné literatury.

Kníže Alois I (*1759 – †1805) zavedl na svých panstvích moderní výrobní metody, prováděl chovné experimenty a z ekonomických důvodů i z botanického zájmu si nechal dovézt ze zámoří užitné i okrasné rostliny.

Záliba pro knihy a architekturu

Kníže Alois se vášnivě věnoval knihám a neustále pokračoval v rozšiřování své knihovny nákupem rozsáhlých kompletních sbírek. Mimo jiné získal v roce 1793 významnou knihovnu knížete Carla de Ligne. Na paměti měl také neustálé zvelebování knížecího sídla. Proto nechal architektem Josephem Hardtmuthem od základu zrekonstruovat palác v Herrengasse ve Vídni. Ten se stal nejmodernějším palácem a administrativní budovou v monarchii.

Také kolem zámku Lednice byl kníže Alois I. různorodě činný. Na jeho příkaz vytvořili rozliční zahradní architekti zámecký park; Joseph Hardtmuth vyzdobil zámecký park v Lednici klasicistními stavbami.
Alois I. vydržoval od roku 1789 (poprvé v dějinách knížecího domu) stálou knížecí kapelu a ve Valticích nechal zřídit dvoupatrové zámecké divadlo.