19. století

Kníže Johann I. bojoval v koaličních válkách proti revoluční Francii a v letech 1805 až 1809 i proti Napoleonovi. Napoleon včlenil Lichtenštejnské knížectví roku 1806 do Rýnského spolku a položil tak základy lichtenštejnské státní suverenity.

Kníže Johann I. (*1760 - †1836) započal svoji kariéru ve dvaadvaceti letech jako poručík v císařské armádě. Ve vojenské hierarchii rychle postupoval výš a již po osmi letech se coby
Plikovní účastnil druhé rusko-rakouské války (1787-1702) proti Turkům. Bojoval v napoleonských válkách a v neposlední řadě jako účastník vyjednávání rovněž významně zasáhl do osudů rakouského státu. V klíčové pozici byl do značné míry odpovědný za uzavření bratislavského míru po bitvě u Slavkova (1805) a vedl jižméně úspěšnějednání, která po katastrofální porážce rakouské armády v bitvě u Wagramu vyústila v k Schönbrunnský mír.

Roku 1810 završil svoji vojenskou kariéru v hodnosti polního maršála a v dalším období se zaměřil především na administrativní a hospodářskou oblast.

Moderní panovník

Na jeho popud byly přemístěny knížecí sbírky z Městského paláce v Bankgasse (Bankovní ulici) do Zahradního paláce v Rossau, který byl nyní přejmenován na galerii a kde byly od roku 1810 umělecké sbírky za poplatek zpřístupněny veřejnosti. Kromě toho investoval do zemědělství a lesního hospodářství, provedl správní reformu a vytvořil tak moderní typ hospodářství.

Záliba v uměleckém zahradnictví

Kníže Johann I. zanechal rovněž průkopnické stopy v uměleckém zahradnictví: na svých panstvích i ve Vídni nechal zřídit anglické krajinné parky.

Stavovská ústava pro Lichtenštejnsko

Roku 1806 přijal Napoleon Lichtenštejnské knížectví do Rýnského spolku a položil tím základní kámen pro suverenitu země. Během vídeňského kongresu bylo usneseno nové politické uspořádání Evropy v důsledku zpustošení napoleonskými válkami a lichtenštejnské knížectví bylo přijato jako suverénní člen do Německého spolku, který byl založen jako politická unie všech německých zemí ještě během kongresu 8. června 1815. Přijetí do Německého spolku znamenalo další potvrzení lichtenštejnské státní suverenity. V samotné zemi došlo k modernizaci legislativy a právní správy a v roce 1818 dal kníže Johann I. knížectví stavovskou ústavu.

Alois II. byl prvním vládnoucím knížetem, který osobně navštívil Lichtejnštejnsko (v letech 1842 a 1847). Roku 1849 vydal pro lichtenštejnské knížectví provizorní ústavu.

Výchovou knížete Aloise II. (*1796 - †1858) byl nejprve pověřen francouzský kněz Abbé Werner. Poté jeho vzdělávání v různých oblastech převzali další učenci, mezi nimi Leopold Trautmann, profesor agronomie na Vídeňské univerzitě a významný filosof dějin Friedrich von Schlegel.

Stejně jako jeho otec a dědeček pokračoval kníže Alois II. v modernizaci svých statků a provedl také správní reformu.

První zemědělská škola v monarchii

Na jeho statcích tak vznikla první zemědělská škola v monarchii. V letech 1849 až 1858 byl také jako její prezident aktivní v c. k. Zemědělské společnosti ve Vídni. Také s touto činností byly spojeny významné novoty a reformy.

Mecenáš, diplomat a milovník umění

Kníže Alois II. byl členem celkem 74 humanitárních, vědeckých a průmyslových spolků a každoročně vynakládal značné sumy na charitativní účely.

Také v cestování byl velmi aktivní: v roce 1835 se kníže Alois II. vydal na diplomatickou misi do Londýna, v následujícím roce se zúčastnil korunovačních ceremonií císaře Ferdinanda I. v Praze a patřil také k jedněm z nejpravidelnějších a nejznalejších účastníků jednání dolnorakouských zemských stavů.

Jeho výrazný vkus v umění vycházel z anglických vzorů. Toto bylo patrné na přestavbě zámku Lednice v novogotickém stylu a na stavbě místního skleníku. Ve Vídni nechal mezi lety 1836 a 1847 provést rozsáhlou přestavbu interiérů Městského paláce v Bankgasse ve stylu nového rokoka.

Politicky konzervativní

Jeho politické postoje byly ve výrazné míře konzervativní. V souvislosti s revolučním rokem 1848 sice vydal na nátlak obyvatelstva Lichtenštejnského knížectví ústavu, která byla v porovnání s ústavou z roku 1818 liberální. Její platnost však v roce 1852 opět zrušil a navrátil se k absolutistickému způsobu vládnutí.

Kníže Jan II. (*1840 - †1929) byl význačný sběratel umění a mecenáš. Mimo jiné dal okolo roku 1900 velkoryse zrestaurovat zámek ve Vaduzu.

Kníže Jan II. (*1840 - †1929) studoval v Německu, Bruselu a Paříži. Zde ho doprovázel sociální reformátor svobodný pán Karel von Vogelsang, jenž trvale ovlivnil jeho postoj k sociálním a humanitárním otázkám.

Lichtenštejnská ústava

V roce 1858 převzal vedení knížecího domu i knížectví, kterému v roce 1862 dal konstituční ústavu a v roce 1921 moderní, na parlamentně-demokratických základech stojící ústavu, která dodnes formuje lichtenštejnský stát a která byla teprve v roce 2003 v klíčových oblastech pozměněna a modernizována.

Znalec umění a mecenáš

Kníže Jan II. požíval pověsti výjimečného znalce umění a mecenáše. Přispěl k rozsáhlé úpravě a novému uspořádání obrazové galerie ve Vídni. Jako poradce mu sloužil významný berlínský kunsthistorik Wilhelm von Bode. Johann II. uskutečnil rozsáhlé nákupy vysoce kvalitních obrazů, sochařských děl a výrobků uměleckých řemesel.

Kromě jiného vyvíjel i čilou činnost ve stavebnictví. V jejím rámci byla rodová sídla rodiny Lichtenštejnů u Maria Enzersdorf (hrad Lichtenštejnsko) a zámek Vaduz dostavěna a rekonstruována v historickém stylu. Kníže také podporoval četná muzea, především ve Vídni, v Čechách a na Moravě, ale také v jiných částech c.k. monarchie, navíc i formou velkorysých finančních příspěvků a darů uměleckých děl a jiných předmětů z jeho majetku.

Zakladatel první ovocnářské a zahradnické školy

Významně také podporoval vědy, např.sponzoroval Farmakologický ústav Vídeňské univerzity a tamní Akademii věd. Roku 1895 založil Vyšší ovocnářskou a zahradnickou školu jako vůbec první v celém mocnářství. Díky jeho finanční podpoře vznikly proslulé historické a kunsthistorické publikace, zejména třídílné dějiny knížecího domu od Jacoba von Falke.

Pokrokový kníže

Pozoruhodná byla rovněž jeho angažovanostv oblasti humanitární a sociální. Pro své zaměstnance zavedl pokrokové sociální výhody a také poskytl velkorysé finanční dary mnoha soukromým osobám, sociálním zařízením a rozličným charitativním a neziskovým institucím.